Pavilon Barcelona

foto: en.wikipedia – Ashley Pomeroy

• Architekt: Ludwig Mies van der Rohe
• Lokalita: Barcelona, Španělsko
• Výstavba: 1928-1929
• Demolice: 1930
• Rekonstrukce: 1983-1986
• Web: www.miesbcn.com

Německý pavilon byl navržen k příležitosti mezinárodní výstavy, která se konala v roce 1929 na úpatí hory Montjuic v Barceloně. Po skončení výstavy byl celý exponát rozebrán a znovu složen až v roce 1986 skupinou katalánských architektů. Rekonstrukce je nezvratným důkazem architektova věhlasu a důležitosti jeho díla. Dnes má pavilon své nezastupitelné místo v architektuře Barcelony a to i přes to, že není originálem.

Funkce

Budova pavilonu byla využita na oficiální otevření německé části výstavy. Pavilon měl reprezentovat Německo po první světové válce jako demokratický a progresivní stát. Uvnitř však nejsou žádné formální plochy pro výstavy – budova je exponátem sama o sobě. V době výstavy pavilon sloužil španělskému králi Alfonsovi XIII pro přijímání německých představitelů a návštěvníkům pak jako prostor pro odpočinek.

Kontext

Pavilon se nachází na úpatí hory Montjuic. Je součástí důležité kompoziční osy města Barcelona, kterou tvoří ulice Av. Reina Maria Cristina, která směřuje k Národnímu muzeu umění Katalánska. V centru této osy se nachází Magic Fountain of Montjuic.

[put_wpgm id=16]

Historie

Mies van der Rohe byl kromě návrhu pavilonu pověřen dohledem nad dalšími německými exponáty. Ve stejné době také pracoval na brněnské vile Tugendhat a obě stavby jsou si formou i použitými materiály velmi blízké, funkčně jsou však zcela odlišné.

Po ukončení výstavy byla budova rozebrána. Materiály byly poslány zpátky do Německa a byly znovu použity u jiných staveb. V roce 1983 se vedení města rozhodlo pavilon rekonstruovat a za tímto účelem byla založena The Mies van der Rohe Foundation, která existuje až do dnešních dnů a kromě organizace dočasných výstav uvnitř pavilonu se stará o předávání cen Evropské Unie za současnou architekturu. O vynikající rekonstrukci se postarali architekti Ignasia de Sola-Morales, Cristian Cirici a Fernando Ramose. Práce byly dokončeny v roce 1986.

Forma

Jednopodlažní pavilon spočívá na podstavci z travertinu podobně jako jeden z antických chrámů. Celá forma se nese ve znamení rozkladu, jednotlivé elementy budovy jsou rozloženy a zůstává pouze pravidelný rastr chromových sloupů, podepírající plochou střechu, která se vznáší bez jakýchkoliv známek tíhy.

Pravoúhlé kompozice jsou navrženy v principu “less is more”. Celému prostoru dodávají kvalitu využité materiály. Nachází e zde 4 druhy mramorů, které jsou uspořádány tak, aby svou texturou utvářeli protkané mřížky. Při rekonstrukci pavilonu byl kladen důraz na zachování stejných nalezišť jako u originálu z roku 1929. Nalezneme tu mramor, travertin i zlatý onyx z oblastí jako je Řím, Řecko a pohoří Atlas. Některé dělící stěny jsou vytvořeny z tónovaných skel, přičemž Mies van der Rohe využívá celou škálu od čirého, šedého, zeleného až po mléčné.

flickr.com – Als0lily

Za jednoduchou formou pavilonu se skrývá řada promyšlených detailů. Sloupy s křížovým průřezem navazují na spáry podlahy, které jsou dokonalým modulem celé stavby. Na černém koberci uvnitř pavilonu jsou umístěna křesla Barcelona. Koberec spolu s červeným závěsem a oranžovo-žlutě zbarvenou mramorovou stěnou vytváří prostorovou německou vlajku.

Pavilon lze prostorově rozdělit na 3 části. Odpočinkovou zónu před domem, vnitřek pavilonu a intimní atrium v zadní části domu. Najdeme tu dvě vodní nádrže. Ve vnější části je umístěna větší nádrž o rozměrech 25×11 metrů, menší nádrž v zadním atriu je polovičních rozměrů. Malé nádrži dominuje ženská socha Alba od George Kolbeho, která je zdá se všudepřítomná díky četným průhledům napříč pavilonem. Unikátní umístění sochy v severozápadním rohu nádrže umožňuje znásobení jejího odrazu skrze vodní hladinu a okolní mramory. Měkké křivky kontrastují s přísnou geometrií budovy.

foto: en.wikipedia – 3coma 14

Pavilon byl původně navržen jako blok. Byl postaven návštěvníkovi do cesty a stěny dále usměrňovali jeho pohyb. Úzké pasáže se otevírají do prostorově větších součástí. Zdi tvoří důmyslnou kompozici a návštěvník může objevovat detaily, které pro něj byly předtím neviditelné.

Křeslo Barcelona

Autory slavného křesla jsou Mies van der Rohe spolu s německou designérkou Lilly Reich. Při návrhu architekt cítil, že křeslo musí být elegantní, důležité, nákladné a monumentální. Koneckonců měl na ně usednout španělský král s královnou. Myšlenka křížové podstavy byla odvozena z historické stoličky curule, která byla typická pro římskou říši. V roce 1950 byl návrh křesla renovován. Namísto šroubových spojů byla podstava navržena z jednoho kusu nerezové oceli a namísto polstrování z vepřovice byla použita hovězí kůže.

Lidé často namítají, že tvorba křesla nevyžaduje téměř žádné úsilí, pokud jej porovnáme s návrhem budovy, architekt byl však jiného názoru.

“Vytvořit židli je velmi obtížné. Každý kdo se o to někdy pokusil to velmi dobře ví. Jsou tu nekonečné možnosti a spousta problémů – židle musí být lehká, silná a pohodlná. Je skoro jednodušší postavit mrakodrap, než navrhnout židli.”

flickr.com – Pieter Schepens

Mies van der Rohe jako architekt Bauhausu věřil, že nábytek může být masově produkován a tím dostupný pro každého. Křeslo Barcelona však do tohoto rámce úplně nezapadá. V roce 1953, 6 let po smrti Lilly Reichové Mies van der Rohe předal práva na výrobu křesla společnosti Knoll, která je vyrábí dodnes. Každé křeslo je vytvořeno z kvalitních materiálů a ruční výroby, součástí každého výrobku je i razítko s podpisem Miese van der Rohe. Cena je však poměrně vysoká – přes 5000 dolarů za kus. Pokud se vám to zdá moc, nejste sami. Tom Wolfe ve své knize “From Bauhaus to Our Hause” píše:

“Když spatříte tento svatý grál na konopném koberci, jste v domácnosti, kdy začínající architekt a jeho mladá žena udělali všechno pro to, aby přinesli tento božský symbol do svého domova.”