Centre Georges Pompidou

• Architekti: Renzo Piano, Richard Rogers
• Lokalita: Paříž, Francie
• Podlahová plocha: 103305 m2 (7 pater)
• Zastavěná plocha: 20000 m2
• Výstavba: 1971-1977
• Náklady:150 mil eur
• Web: www.centrepompidou.fr

[wp_ad_camp_1]

Továrna, hromada šrotu, rafinérie, zapomenuté lešení. Centrum Georgese Pompidou je jednou z nejvíce kontroverzních staveb v Evropě. Lidé ji milují i nenávidí, rozhodně však nejsou lhostejní. Snad právě proto je Centrum Pompidou navštěvovanější více, než Eiffelova věž. Denně jej navštíví více než 20 000 návštěvníků.

Funkce

Centrum Georgese Pompidou funguje jako kulturní centrum. Uvnitř se nachází muzeum moderního umění, knihovna, centrum designu, obchody, kavárny a kina. 4. a 5. patro je věnováno stálým sbírkám, které pochází z let 1905 – 1960. Nachází se zde expozice Pabla Picassa, Marcela Duchampa, Jacksona Polloka či Vasila Kandinského. 1. a 6. patro je věnováno příležitostným expozicím. Dále jsou tu 3 podzemní podlaží z betonu určené pro parkoviště. Celková podlahová plocha je 100 tisíc metrů čtverečních.

Kontext

Stavba je výrazným protipólem ke svému okolí a zejména pak k blízkému kostelu Saint-Merri. Mezi oběma dominantami se nachází menší náměstíčko se Stravinsky Fountain s 580m2 vodní plochy, která obsahuje 16 umělěckých soch, které reprezentují práci Igora Stravinského.

[put_wpgm id=18]

Renzo Piano i Richard Rogers kladli velký důraz na veřejný prostor, který by byl protipólem k masivnímu celku. Tato myšlenka se vyplatila a náměstí žije hudbou a pouličním uměním. Prostranství se mírně svažuje směrem k centru a uvnitř hlavního atria život pokračuje, jako kdyby se nic nestalo.

Historie

Kulturní centrum George Pompidou vzniklo v letech 1970 – 1977. Hlavním iniciátorem celého komplexu byl francouzský prezident Georges Pompidou, který chtěl pro svou zemi pod jednou střechou vytvořit muzeum umění, veřejnou knihovnu, centrum designu a institut současné hudby. Volná parcela byla známá pod jménem Plateau Beaubourg a vznikla po likvidaci blokové zástavby ve 30. letech, která již nevyhovovala tehdejším zdravotním požadavkům. Na 18 tisících čtverečních metrech později vzniklo parkoviště a nyní se toto místo mělo stát dějištěm něčeho daleko většího.

Mezinárodní architektonické soutěže se zůčastnilo téměř 700 architektů z 50 zemí. Porotci Oscar Niemayer, Jean Prouvé a Philip Johnson byli nejvíce zaujati návrhem č. 466 od tehdy naprosto neznámé architektonické dvojice Renza Piana a Richarda Rogerse.

Návrh vyvolal mnoho bouřlivých reakcí veřejnosti. Stavba rozdělila Paříž na dva odlišné tábory. Jedni stavbu považovali za originální a zdařilé dílo, pro druhé bylo centrum kupou šrotu, továrna či rafinérie. Jen málokdo zůstává lhostejný i dnes a snad právě proto je Centrum Georgese Pompidou nejnavštěvovanějším místem v Paříži. Se svými 7 miliony návštěvníky ročně je navštěvovanější než Louvre či Eiffelova věž. S tím nepočítali ani samotní autoři projektu a centrum tak muselo být po dvaceti letech užívání v důsledku opotřebování rekonstruováno. Tato nákladná rekonstrukce trvala 2 roky.

„Pokaždé, když jsme s slyšeli o kultuře, bylo nám s Richardem nanic. Měli jsme dojem, že jsme na hony vzdáleni typu téhle nafouklé soutěže a atmosféře, která ji obklopovala. Odpověděli jsme jako správní uličníci, prostě jsme si na porotu troufli udělat dlouhý nos.“

Renzo Piano – dokument Le Centre Georges Pompidou (přeložila ČT v cyklu architektura 7/45)

Forma

Centrum Pompidou je od svého okolí tak odlišné, jak jen budova může být. Kolos s úctyhodnými rozměry 166 metrů délky, 60 metrů šířky a 42 metry výšky téměř dvojnásobně převyšuje okolní zástavbu a plocha jediného poschodí odpovídá dvěma fotbalovým hřištím. Daleko více emocí však vyvolává samotný koncept budovy, který by se dal popsat jako dům naruby. Konstrukční systém spolu s veškerými instalacemi a komunikacemi se totiž odehrává na vnější straně fasády. Složité tvary instalací připomínající High-tech jsou reprezentovány s hrdostí, jako něco za co se není potřeba stydět.

[wp_ad_camp_2]

Při bližším prozkoumání ocelovo-skleněné fasády lze najít v systému instalací řád. Architekti barevně odlišili instalace s různými funkcemi. Nalezneme tu modré potrubí s kanalizací, zelené vodovodní potrubí, žluté rozvody elektřiny, bílou vzduchotechniku a konečně červenou, která souvisí s přepravou osob, či požárními předpisy. V některých místech sklo mizí a rastr nosné konstrukce zůstává. Budova na sebe bere podobu staveniště či skici a na své okolí působí nedokončeným dojmem, jako kdyby tu právě stálo lešení. Uvnitř budovy zbývá pouze čistý prostor se světlou výškou 7 metrů. Vše bez jediné podpory či schodiště, přičemž vnitřní prostor může být využíván s nekonečnou variabilitou a rozmanitostí.

Centrum Pompidou připomíná důmyslný stroj. Je však pravým opakem Le Corbusierova pojetí. Fasáda budovy je také místem pro nákladní výtahy, dlouhé lodžie s funkcí promenád či charakteristickým zalamovaným venkovním tubusem, který ukrývá pohyblivé eskalátory – hlavní komunikační tepnu celé budovy. Fasáda ožívá vlastním životem a zdá se, že je vertikálním pokračováním města.

[wp_ad_camp_1]

V roce 2010 otevřelo Centrum Georgese Pompidou novou pobočku ve městě Metz, necelých 300km od Paříže. Budovu navrhl architekt Shigeru Ban. Menší pobočka slouží jako muzeum současného umění a je charakteristická svým zakřivením a výškou značných 77m. I menší pobočka slaví velké úspěchy s návštěvností, se svými 550 tisíci návštěvníky ročně se jedná o nejvíce navštěvovaný kulturní stavbu mimo Paříž.

Je těžké říct ano i ne. Centrum Pompidou je stavba naruby a naruby převrací i své okolí. Tento vztah není harmonický, naopak je tak odlišný jak jen může být. Synonymem by bylo snad jen přistání lodi z jiné planety. Právě tato odlišnost však přilákala život tam, kde předtím nebyl a jakkoliv je stavba kontroverzní, už bude navždy zapsána i v tom nejlevnějším cestovním průvodci Paříží.

[wp_ad_camp_3]